Jako rybka (v akváriu)

Možná si občas říkáte, co jsem asi zač. Proč tady píšu, proč píšu o sobě a o intimních věcech, o kterých se bavím nanejvýš se svými partnery, avšak mamce, kolegyním nebo bráchovi bych své myšlenky nikdy nesvěřila. Vlastně ani já nevím, kde je ten hlavní motiv. Možná trocha exhibicionismu, touha sdílet objevené?

Ať je odpověď jakákoliv, tím, co sdílíme, ať reálně, či na sociálních sítích, vytváříme nějaký obraz o sobě. A to takový obraz, aby se líbil nám samotným. Třeba  představa, jak se šedá myš otevřením notebooku mění ve vampa a sexuální dračici, je pro mě velmi lákavá. Já šedá myška nejsem, takže bych psaním erotického blogu své okolí asi příliš nepřekvapila (nanejvýš v rovině „ještě větší blázen, než jsme doufali“), nicméně nestojím o to, aby si zrovna tady četla moje maminka nebo babička.

A tady je to jádro pudla. Jsme ve zdánlivě anonymním světě internetu, jen nevíme, nakolik je ten svět skutečně anonymní. Nevíme, kdo všechno sleduje naše facebookové či instagramové profily nebo twitterové kanály. Já jsem šla ještě dál, vytvořila jsem Lady Fuckingham vlastní facebookovou stránku a vyzvala jsem několik přátel ke sledování. Také tak trochu jako test- kolik lidí lajkne, že sleduje stránku plnou sprosťáren, navíc s tak obskurním názvem? Jenže odvaha mých přátel je i prubířským kamenem odvahy mé- dala jsem svým přátelům najevo, že i já sleduji Lady Fuckingham a někteří už podle fotek poznají, že jsem to civilní já, kdo píše tenhle blog. A mimo jiné jsem si uvědomila, kolik cizích lidí může na základě lajku nebo komentáře nahlédnout do mého života. Podobným problémem se zabýval i italský fotograf Marco Onofri v projektu „Followers“, ve kterém působivě zobrazil, jak se obnažujeme ve virtuálním světě.

Ale už jsem vypustila jsem zvíře do světa. A přiznávám, já bych si to podle těch fotek možná střihla i naživo.