Sex? To se maže na chleba?

O sexu a milování se poslední dobou píše všude. Proč píšu zrovna já? A proč byste zrovna moje články měli číst? Nevím, možná z toho důvodu, že píšu o sobě, svých partnerech a láskách, příběhy, ze kterých si možná něco vezmete, nebo Vás jen pobaví.

Ano, i já mám pocit, že poslední dobou jsou různí odborníci na intimní sféru (15 let zkušeností v oblasti osobního rozvoje, z toho deset let vlastní manželství definované jako totální průser), včetně té paní z Prahy, co svou kariéru započala tancem vnitřní bohyně okolo hromady exekučních příkazů, a byla absolutně marná i v pořadu, kde se zoufalé matky seznamují s neméně zoufalými tatínky. Jako sorry, ale totálně zoufalého otce bych jako sexuální koučka na tu kundu urvat prostě měla. Už pro ten hec a pro to blikající světýlko kamery. Ale to je jiný příběh, o tom dnes psát rozhodně nechci.

Nejsem ani profesionálka, ani koučka, co se týče sexu a milování, jsem pouze nadšená amatérka. Nejsem ani zvrhlá, ani speciálně zaměřená, spím i souložím spořádaně doma v ložnici (s partnerem, ne se psem), na ulici byste mě nerozeznali ve stovce jiných žen. (Teď jsem falešně skromná.) Svou cestu k tomu (svému) dokonalému sexu si ale stejně musí prošlapat každý sám nebo s partnerem (ve dvou se to lépe táhne), jen je třeba si ujasnit, kde se inspirovat.

Souložit podle Ona dnes je jako vařit podle mimibazaru

Ptáte se tedy nejspíš, kde beru zrovna já odvahu a kuráž psát o něčem tak intimním. Není to zbytečné? Vždyť byly o sexu popsány stohy papíru. Kilometry návodů a plné kbelíky rad. Možná ano, možná ne. Mně to tak trochu připomíná pořady o vaření- všude hromady receptů- vařte podle šéfa, vařte italsky, hravě, rychle, na zhubnutí, bondage, piss a squirt. No dobrá, to poslední tedy do kuchyně úplně běžně nepatří, ale ve chvíli, kdy čtu naprosto marný článek o pissu, mám chuť spáchat rituální sexuální sebevraždu. Převzatý článek o tom, že se redaktorky (šušky, hušky) doslechly, že někoho prý rajcuje, když ho partner nebo partnerka počůrá. (Btw: Už jste se někdy zkoušely nechat se pochcat od vzrušenýho chlapa? Redaktorky zjevně ne, protože by věděly, jaká je to fuška, takhle z místa, ale o tom jindy.) Jaký má takový článek vypovídací hodnotu? Nulovou. Neumětelky referují o tom, že někdo někde něco dělá, zkuste to také, milé čtenářstvo, my dnes máme povinné penzum znaků splněno. Kde je potom intimita takového prožitku? Kde je ten důvod, proč zkoušet něco nového, místo mrkve celer, tři prsty tam, kde obvykle stačí dva?

Psát o sexu je tedy tak trochu móda. Tváříme se, že je všechno normální, nic neodsuzujeme, máme tu sladkou svoboděnku, nebo ne? Jenže, dočetli jste se někdy o tom, jestli to ta která paní opravdu zkusila? Jak si ustříkla na tantrické masáži, a ještě teď se stydí, protože si myslí, že se počůrala? A zkusili jste si někdy přečíst diskuzi pod takovým článkem? Zkusily byste se zeptat kolegyně v práci, jestli kouří manželovi? Máte šajn o tom, jestli ještě vůbec souloží Vaši rodiče?

Ó ano, pořád nepříjemné otázky, jsem skoro jako Námořní vyšetřovací služba, ale cesta k naší vlastní sexualitě, k našemu vlastnímu postoji k sobě, současným i budoucím partnerům vede právě přes to, že pro nás tyto otázky přestanou být nepříjemné. Že se jednou vzepřeme obvyklé praxi a ten náš jedinečný koktejl si namícháme podle svého (a s významným pohupováním v kyčlích jej se dvěma sklenkami ledu naservírujeme partnerovi tak, že bude opilý jenom z Vašich očí, aniž by ten kouzelný nápoj lásky okusil.)

Zlomovým okamžikem je z mého pohledu přijetí nás samých. Vlastní fantazie, ochota vychutnat na patře tu perlivou chuť něčeho nepoznaného, možná i trochu s puncem nemravného nebo zakázaného.

Jak na to? Tak jako všechno v našem životě, je i tohle o postoji. O postoji k sobě, ke světu, k našim blízkým. Milovala jsem muže, který trpěl vysokou nadváhou, a trpěl. Zvenčí jsme možná vypadali jako Kráska a Zvíře a on se tak v počátcích našeho vztahu i cítil. Tímto jeho postojem jsem trpěla i já, vnímala jsem ho jako přitažlivého muže a přála jsem si, aby byl šťastný. Přála jsem si najít způsob, jak ho z toho nepříjemného pocitu dostat. Pak mi došlo, že láska není o tom, zda někoho adorujeme, popřípadě zda druzí adorují nás. Láska začíná v naší hlavě. V okamžiku, kdy přijmeme partnera takového, jaký je. S tím, jak vypadá, jak se hlučně směje, mluví sprostě a nezavírá při močení dveře od záchodu. I kdybych ho stokrát přesvědčovala, jak je krásný a pro mě přitažlivý, nemělo by to žádný efekt, pokud nebyl ochoten přijmout sám sebe.

Láska totiž začíná v okamžiku, kdy přijmeme sami sebe takové, jací jsme, ve chvíli, kdy se nedivíme partnerovi, že se nás zamiloval. V tom vzácném momentě, kdy na nás protějšek okouzleně hledí, a naše nitro sebejistě říká „já vím, že stojím za hřích.“

Ptáte se, jak to dopadlo s tímhle mým obrovským zvířetem? Prožili jsme spolu láskyplný vztah, ale on svůj postoj k sobě nezměnil a nakonec ode mne pod tlakem své vnitřní nejistoty odešel. Udělil mi však velkou životní lekci. Naučil mě milovat sebe samotnou takovou, jaká jsem. Milovat své touhy a fantazie jenom proto, že jsou moje. Tak jedinečné, krásné, jako my samy.

A kde je ten slibovaný sex, co se maže i na chleba? Ten bude příště, těšte se.