Oh, oui, je t´aime…

Dáváte mi zabrat, moji milí. Moji muži.

Vůbec se mi nechtělo ráno vstávat. Z ložnice jsem lezla jako praštěná klackem a v hlavě mi hrálo Je t´aime od Serge Gainsbourga a Jane Birkin. Ideální kombinace pro takové ospalé a mlhavé ráno.

Jako každé ráno jsem zkontrolovala výlohy zlatnictví- u Turků docela hezké perly, ale jenom bílé (dnes neni čas na nevinnou bílou), u Altmana jediná hezká kombinace stříbra, zirkonů a porcelánu na snubních prstenech. Do hajzlu se snubákama a s dnem, kdy ani ve zlatnictví nemají nic pořádného na bolavou duši.
A to mám za to. Z to, že jsem protivná, zbyla na mě jen bižuterie v Komodu. Onyxové naušnice jako černé slzy vyleštěné lávy. Zemskou silou roztavený žhavý kámen ztvrdne na zemském povrchu do černých kapek smutku… Když je nasadím na uši, jako by ze mě stékal ten smutek, zbytek uhašeného žáru…

Borůvkové koláče u Berušky dnes nepečou. V prosklené vitríně tvarohová peřina (do hajzlu s krásnou Jane Birkin) a makovec. Černá zrnka máku a citrónová poleva kyselá jako můj obličej. K tomu černé kafe. Horké jako mé slzy, černé jako můj smutek a hořké jako já.

Když ponořím ruku do ještě horké lávy tam dole v mém klíně, studené dlaždice koupelny pod koleny, myslím na Vás, moji milí muži. Na Vás, kteří zde čtete, kteří mi nabízíte schůzku, víno, peníze… Na Vás všechny. Na Vaše teplé náruče, horké rty a pulzující erekce a čekám, až jeden z Vás zchladí mou touhu doopravdy, tam uvnitř, proudem horkým jako láva.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to Top